Příběhy našich klientů

Můj příchod na tento svět byl od počátku trochu zvláštní. Narodil jsem se v Benešově u Prahy s uzlíkem na pupeční šňůře. V té době mé starší sestřičce Miriam byl teprve 1 rok a 1 měsíc, mé mamince táhlo na 40 a já jsem byl její čtvrté dítě. Nechtěla mě nechat zabít ,a tak jsem se narodil. Od počátku to neměla se mnou lehké. Po nocích jsem často plakával, moc jsem toho nenaspal a nespavostí trpím dodnes.  Se sestřičkou chodíváme do postýlky kolem 20. hodiny, ale já usínám kolem 23. hodiny a vstávám obyčejně kolem 5. nebo 6. hodiny, kdy bušením do dveří přivolám tátu, aby mi dal mlíčko a hrál si se mnou. Rodiče mě  denně vozí do speciální školky, tam  se snaží porozumět mému světu. V ostatních školkách by na to neměli čas. Speciální školka je prima. Každý den jezdíme přes celou Prahu a to se mi  moc líbí. Rád se totiž vozím v autě.

Když jsem vzhůru (a to je skoro pořád),  vyžaduji soustavnou pozornost dospělého člověka. Předvádím mu, jak umím dělat hu-hu, jak umím pobíhat, skákat, gestikulovat, pokřikovat a taky stále silněji bušit do všeho, co vydává zvuky, hlavně do skel na oknech a dveřích. Když mám žízeň nebo hlad, tak přitáhnu dospělého za ruku ke spíži nebo lednici. Pokud není nikdo na blízku,  otevřu spíž a vyházím vše, co tam najdu, dokud nenarazím na hledaný kus koláče nebo rohlíku. Když je hledání neúspěšné, otevřu si lednici (je sice vysoko, ale já jsem už silný a šikovný) a hledám jogurt nebo pribináček. Lednici nebo spíž už nezavírám a už vůbec neuklízím. Nalezenou dobrotu si utíkám zkonzumovat do postýlky a tu taky neuklízím. Jím jenom to, co mi chutná. Jím jenom rukama a od stolečku musím co chvíli odběhnout pryč. Neznámé jídlo ani nedám do pusy. Piji jenom z láhve. Když se napiju,  láhev upustím tam, kde zrovna jsem, někdy se také vylije. Hrozně mě baví lezení do výšek. Jsou mi jen 4 roky, ale jsem silný a zdatný kluk, hravě se vytáhnu na rukách. Miluji houpání se na klice ode dveří nebo balancování na židli nebo vylézání na stůl či kredenc. Mám doma taky trampolínu.  Každý člen rodiny si se mnou musí každý den zaskákat. Skáču taky sám, ale to mě moc nebaví. Rodiče a lidé kolem mi stále něco říkají, ale já nerozumím jejich řeči  a oni mi taky nerozumí…

Mám hrozně naspěch. Být na jednom místě déle než minutu je pro mě k nevydržení. Rychle musím přeběhnout do jiné místnosti, skákat nebo bušit... Delší dobu jsem ochoten strávit pouze u pohádky o Krtečkovi nebo autech. Vlastně potřebuji neustálou změnu. Jsem schopen přijmout jen změnu pro mě známou, takže to musí být stereotypy. Hlavně žádná překvapení. Neznámých věcí a lidí se bojím, jsem nervózní a křičím, pokud není na blízku máma nebo táta. Nerad chodím na neznámá místa. Na návštěvách se mi nelíbí, proto už nikam nechodíme. V restauraci nemám prostor na běhání a taky tam nemohu jíst rukama, takže se stravujeme jen doma. Většina známých mých rodičů je ze mě nervózní, raději k nám už nechodí.  Stejně bych jim nerozuměl.

Na toaletu nechodím. Je to divné místo, ze kterého rychle prchám pryč. Nechápu, proč mě tam rodiče tahají. Mám přece  už pátým rokem plenky. Když čůrám,  ani o tom nevím. Kakání? Tak tomu se bráním, jak to jen jde. Křížím nohy, schovávám se a pořád zatahuji hýždě. Ne vždy se to zcela podaří, takže plenu často jen ušpiním.  Když kakám (obyčejně jednou týdně), strašně smrdím a rodiče mě často přebalují.   Protože stolici  zadržuji, mám těžké zácpy. Bolí mě bříško a zadeček, jsem z toho velmi nerudný a podrážděný. To se ví, že se nakonec nějak vykakám,  je to však dramatické a bolestivé. Pokaždé jsem odhodlán už nikdy kakání nedopustit a příště držet pevněji. Rodiče se mi stále snaží všechno vysvětlit, ale já jim pořád nerozumím.

Táta si se mnou hraje jednoduché hry. Moc se nasmějeme, ale vůbec nerozumím tomu, když po mně něco chce. Tehdy prostě uteču pryč. Taky nesnáším, když mi někdo jakkoliv ošetřuje mé tělo. Nenechám si dobrovolně střihat vlasy nebo nehty. Mytí vlasů považuji za hrubé násilí a pachatele odměňuji odporem a protesty všeho druhu. Mám ke strachu důvod - špatnou zkušenost z raného dětství. Ve dvou letech mě máma nic netušícího vzala k lékařce. Ta do mě vpíchla jehlu a vstřikla mi do těla vakcínu Priorix-Tetra. Tenkrát, ač malý, jako bych věděl, že se ve mně něco zlomí. Strašně jsem protestoval, až se ta lékařka sama píchla. Protesty mi však nepomohly, máma a lékařka byly silnější než já. Tenkrát jsem prohrál. Od tohoto dne se můj svět od toho tvého začal vzdalovat.

Máma. Je to jedno z velmi mála slov, které vyslovuji. Kdysi jsem říkal mnoho slov a zajímali mě věci a hračky kolem, ale po návštěvě paní doktorky už slova neříkám a věci mě nezajímají. Máma mi před spaním zpívá písničky.  Já jí na oplátku ukazuji, jak jsem silný a jak rychle umím utéct z postýlky pryč. Máma je trpělivá. Nikdy mě neuhodila. Chystá mi každý večer dobré mlíčko s léčivými přípravky. Teď je ale nervově zhroucená a léčí se v lázních, proto se o mě bude starat táta. Doma mám ještě další tři sourozence, ale většinu energie rodičů stejně beru já. Máma o mně taky mluví se spoustou jiných lidí. Prý jsou někteří takoví, co umí opravit „software“ v mé hlavě, aby můj svět nebyl tomu tvému tak hodně vzdálený. Máma a táta by si to moc přáli. Můj čas na nápravu je však omezen. Mám ještě pár let, kdy je můj mozek pružný. Pak už nového moc nepoberu a zůstanu, jaký jsem.  Máma s tátou mě mají moc rádi. Dali by mi vše, kdyby mohli. Možná, že já je mám taky rád, ale ještě nevím, co to vlastně je. Pomůžeš mi?

Radovan

Dobrým skutkem je pro Radovánka částka 250 000Kč na roční biologickou léčbu autismu.

manželé Jan a Ivana Sokolovi
Průhonice
Telefon: 603 289 577